Autor: Smiling Baby School

Ve Smiling Baby School se staráme o děti od 18 měsíců do 6 let. Náš vzdělůávací program věří, že každé dítě má talent, který je však třeba ve…

Více o autorovi

Článek ke zelpšení optimalizace

Dnes je to samozřejmost. A nejen to - dokonce povinnost. Základní škola je ze zákona povinná pro všechny děti. A rodiče, kteří by se jí chtěli vyhýbat, budou sankcionováni. A není se čemu divit - dítě, které by nedokončilo základní školu, nebo do ní kvůli rodičům nenastoupilo, by bylo velmi znevýhodněno - a tu nevýhodu by zřejmě už nikdy v životě nedokázalo dohnat. Právě proto vznikla povinná školní docházka.

Systém školství se liší stát od státu, kontinent od kontinentu. Většina vyspělého světa se ale shoduje na tom, že povinná školní docházka by měla být. Jen se liší typy jednotlivých škol v ní obsažených. A počtem let, kdy je docházka povinná. Dá se ale říci, že to, co se na základní škole děti naučí, je ve většině států podobné. Jsou to většinou základy, na kterých posléze mohou stavět. Učí se všechno a od každého trochu. Stavějí si pevné základy. A poznávají, jaké to je učit se.

Školní systém většinou začíná už v mateřské škole. Tam mohou děti většinou docházet od tří až čtyř let věku. Poznávají, jaké to je, žít v kolektivu. Učí se jednat s ostatními dětmi. Učí se respektovat i jinou autoritu než je rodič. Poznávají, hrají si a získávají mnoho nových znalostí a dovedností. A i proto je poslední rok mateřské školy povinný. Jen málo dětí by zvládlo žít šest let jen ve společnosti své matky a pak naráz vejít do kolektivu svých vrstevníků. Po absolvování alespoň jednoho roku ve školce jim to ale takové potíže nečiní. A tak může přijít na řadu škola - ten údajný základ života.

Nejčastější u nás jsou klasické základní školy. V každém větším městě jich je několik, v každé větší vsi najdeme školu. Není se čemu divit - mnoho dětí žilo na vsích i ve městech i v minulosti, a tak bylo třeba postavit dostatek škol. Jenže dnes nastává situace, kdy je škol tolik, že je ředitelé nedokáží naplnit. A nemohou zato - dětí není tolik. Ale alespoň z toho plyne výhoda pro rodiče, že se jim velmi pravděpodobně podaří umístit dítě do školy, kterou mají nejblíž svého bydliště a kterou jim třeba i někdo známý doporučil. Pak pro dítě nastává mírný - nebo i větší - šok. Je konec hraní si a dovádění se spolužáky. Je třeba čtyřicet pět minut vzorně sedět, soustředit se a vstřebávat nové znalosti. A pak ještě dělat domácí úkoly. Všechno je nové, zvláštní. Ale děti baví učit se novým věcem, a tak se mnohé z nich alespoň na prvním stupni základní školy poctivě učí.

Pak nastává druhý stupeň základní školy, kdy už přicházejí potíže. Učivo je složitější. Děti mají už i jiné zájmy, chtěly by si hrát s kamarády a školu začínají zanedbávat. Rodiče je často musí nutit učit se a dělat úkoly. Ale nic jiného jim nezbývá. Dochodit devátou třídu zkrátka musí všichni. I kdyby ji měli opakovat.

To, co se děti učí na kterém stupni školy, ale není jen výmyslem českého Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Základní školy se u nás řídí Mezinárodní standardní klasifikací vzdělávání UNESCO. Ta přesně určuje, jak je vzdělávání rozděleno. První fáze podle těchto pravidel trvá maximálně šest let a může probíhat na samostatných primárních školách. Pak následuje nižší sekundární vzdělávání, u nás nazývané druhým stupněm základní školy. A pak je tu třetí stupeň, kdy sekundární vzdělávání pokračuje, ale na jiných školách. V České republice jsou to střední školy. Nebo střední odborná učiliště. Nebo střední odborné školy. Nebo gymnázia.

Záleží vždy na typu studenta - na tom, co chce v budoucnu dělat, co ho baví a jak je nadaný nebo jak zvládá učivo. Podle toho si pak s rodiči vybírá školu, kterou bude dále navštěvovat. Ti, kterým učení nedělá potíže a chtějí posléze na vysokou školu, nejčastěji volí gymnázia. Na ta ovšem nemusejí nastupovat až po ukončení deváté třídy základní školy - existují i osmiletá a šestiletá, na něž přestoupí v páté či sedmé třídě. A povinnou školní docházku dochodí na nich.

Nadanější studenti, kteří už mají o svém budoucím životě jasněji a chtějí se věnovat ekonomii, obchodu, počítačům nebo mnoha dalším oborům, mohou jít na střední školu. Ta je připraví na budoucí zaměstnání a hned po ní do něho mohou nastoupit. Měli by totiž mít všechny potřebné znalosti. A žáci, které učení nikdy příliš nebavilo a nechtějí už se dál příliš učit, zato jsou manuálně zruční, mohou nastoupit na střední odborné učiliště nebo odborné učiliště. Na ty se dnes mnoho žáků nehrne. Přitom je to škoda. Mohli by z nich být šikovní řemeslníci, automechanici, elektrikáři, instalatéři nebo kuchaři. A dělat to, co by je bavilo. Ale učiliště si dnes s sebou nesou punc méněcennosti - kam se hrabou na maturitu nebo vysokou školu. Přitom je to škoda. Řemeslníků, kteří vychodili jen "učňák" bývalo dost a spokojeně se svou prací živili. Dnes jich ubývá. Dětem se nechce dělat řemesla. Všichni se chtějí živit raději hlavou než rukama. A jednou tak můžeme dojít do fáze, kdy budeme mít až příliš ekonomů a asistentů a sekretářek, ale málo topenářů a malířů. Přitom je stokrát lepší šikovný elektrikář než podprůměrný účetní. Ale lidé a hlavně rodiče musejí zase postupně dojít do fáze, kdy si uvědomí, že když jejich dítě není génius, neměli by ho nutit mít maturitu a třeba i vysokoškolský titul, aby pak bylo akorát nešťastné jak na škole, tak v práci. Lepší je umožnit mu jít tou snazší, pro ně příznivější cestou, která ho udělá šťastným - a pomůže navíc i společnosti. A kdoví, možná si jako řemeslník vydělá mnohokrát více než jako průměrný asistent.

Učí škola to potřebné?

Ti, kteří už mají školu za sebou, si většinou oddechnou. Už žádné další učení, ale jen vysněná a netrpělivě očekávaná práce, vysoké výdělky a pohádkový život. Brzy zjistí, že realita není tak růžová. Že sehnat práci je těžké, zvlášť v menších městech a na venkově. Že ani ty výdělky nejsou takové, jak si představovali. A že uživit se a hodit si nohy na stůl není tak reálné - že se musejí řádně otáčet, aby poplatili vše, co je potřeba. A hlavně - že učení nikdy neutečou, protože učit a vzdělávat se musíme celý život. Zvlášť pokud se chceme ucházet o lepší místo a nezůstat tím posledním z nejposlednějších.

Proto se čas od času rozvíří diskuze, jestli české školy učí dobře. Dá nám škola všechno, co potřebujeme k životu? A skutečně od sebe musíme umět rozeznat stalaktit a stalagnát, pokud se nechceme život jako průzkumníci jeskyní či vědci? A k čemu nám je znát nazpaměť všechna díla Karla Havlíčka Borovského? Ve škole získáváme spoustu a spoustu teoretických poznatků. Učitelé nás nutí učit se zpaměti jména, díla, data narození, data válek a tak dále. Snaží se z dětí udělat otevřené encyklopedie a vtlouci jim všechny znalosti do hlavy. Ale otázkou zůstává, jestli je to správně. Je škola od toho, aby se v ní děti jen průběžně biflovali? Například předměty jako matematika je učí logicky přemýšlet. Ale jiné, zvláště pak dějepis a literatura, jsou v českých školách založené výhradně na učení se dat zpaměti. A řekněme si upřímně - pamatujeme si je po pár letech, co jsme vyšli ze školy. Nebo spíše - pamatujeme si je ještě po závěrečném testu, když už je po nás ve škole nikdy víc nebudou chtít?

Proto se často rozhoří diskuze o tom, jak přínosné jsou současné standardy výuky. Proč škola neučí děti přemýšlet, proč je nevede více k praktickému životu a neukazuje jim, jak se poprat s úřady, jak nenaletět podvodníkům, jak si spočítat vše, co potřebují, aby žily spokojeně? Proč je nevede k samostatnosti a neříká jim - "ty na to máš, ty můžeš v životě dělat všechno, co budeš chtít". Některým kritikům se zdá, že školy z českých dětí dělají uniformní stádo. Nehledě na jejich potřeby a zájmy, všechny se musejí učit totéž. A mnohdy, řekněme si upřímně, zbytečně.

Rozřešit tuto diskuzi se ještě nikdy nikomu nepodařilo. A český školský systém se rozhodně nebude v nejbližší budoucnosti měnit. Přesto je ale třeba, aby se nad tím každý zamyslel. Aby se zeptal sám sebe - je náš školský systém správný? Učí naše děti to, co by měl? Neděláme z nich postupně jen ty encyklopedie, a to v době internetu, kdy vše potřebné naleznou na jedno kliknutí? Ať už si na tuto otázku odpovíme jakkoliv, faktem zůstává, že škola je základem života - a bez ní bychom se jen těžko obešli. Důležité tedy je ne to, jestli ji ponechat či rušit, ale jestli neupravit systém výuky.